Mě asi trefí...ochladilo se a v MHD to zase smrdí III.

A tak chodím pěšky. Rezignovala jsem. Asi jsem srab a houby bojovník, ale klidně se na mě zlobte. Dokážu žít s tím, že jsem se vzdala boje s větrnými mlýny, ale to co nedokážu, to je každé ráno se přiotrávit "pachem spolucestujích" v MHD, kteří se hromadí a hromadí, jejich počet narůstá a navíc jezdí bez platných jízdenek. Nedokážu si hned ráno kazit náladu. Možná dokážu, ale prostě nechci.

Několikrát jsem to zkusila. Několikrát se ke mě někdo přidal. Pravda je, že jsme vždycky požádali řidiče, aby zasáhl a on to vždy udělal. Jenomže mám pocit, že si to "bezdomáči" mezi sebou řekli. Řekli si, že noční tramvaj z Palmovky je tak trošku adroš. A začali soutěžit, kdo z nich odolá, nevystoupí ani na upozornění řidiče a porazí tak slušné cestující. Začátkem září jezdil bezdomáč jeden nebo dva. Postupně přibývali. A začali hrát ukrutně unavené. Nevzbuditelné. Nevyhoditelné. Řidiči se snažili, tramvaj nabírala zpoždění a dvakrát nám kvůli dohadování s bezdomovci ujelo i navazující metro. A to byl ten okamžik, kdy jsem to vzdala. Dobrý pocit z toho, že nepatřím k těm lhostejným, kteří jenom nadávají, vystřídal pocit beznaděje a frustrace. Už vím, jak se cítil Don Quijote. A ten pocit se mi vůbec nelíbil. A tak jsem se vykašlala na noční tramvaj a chodím pěšky. Musím vyrazit ve čtyři ráno a celkem rychlou chůzí jdu čtyřicet minut, ale alespoň na čerstvém vzduchu a v klidu. Je to jenom na mě. Při pondělní kalamitě jsem své rozhodnutí opět ocenila. Procházela jsem přes zastávku, kde čekali zmrzlí cestující v marné naději, že dorazí tramvaj nebo náhradní autobus. Nedorazila ani tramvaj ani autobus. Autobusů málo a nahrazeny byly pouze tramvaje tam, kde není v dosahu metro. Chápu to. Za tuhle kalamitu nelze nikoho obviňovat. Jediné co bych v tomto případě dopravnímu podniku vyčetla, je nedostatek informací. Respektive včasných informací. Ale na druhou stranu, byla to opravdu vyjímečná situace a odtahovat tramvaje do depa, zajistit náhradní dopravu a vůbec koordinovat celou situaci...no, klobouk dolů. Nechtěla bych být v jejich kůži. A tak, když jsem procházela jednotlivými zastávkami, kde se pomalu hromadili lidé, plácala jsem se po zádech, jak je fajn, spoléhat na své vlastní nohy a nečekat na něco, co nedorazí. To, že chodím takhle ráno pěšky, má ještě další výhody....do práce dorazím probuzená a rozehřátá. Žádné oteklé oči, nejsem zmrzlá z čekání na zastávce a po takové ranní rozcvičce mám dobrou náladu. A ještě mi padnou džíny mnohem lépe než když jsem jezdila tramvají. Nikomu své rozhodutí necpu, nikoho nenavádím k tomu, aby se vzdal snahy bojovat proti nešvarům v MHD....jenom si už nechci kazit den hned zrána zbytečným a téměř beznadějným rozčilováním....