Jak jsem se stala pasáčkem krávy

Ačkoliv jsem typické venkovské dítě, k drůbeži mám vztah hodně chladný. Samozřejmě ne k té na talíři. To se máme hodně rádi, jenom se obávám, že je to vztah naprosto a úplně jednostranný. Ale živá drůbež me neoslovuje. Slepice považuji za naprosto tupé bytosti. Chodím k nim dodnes kouřit a jejich prázdné oči upírané na mou ruku s cigaretou, mě fakt iritují. Krocanů a krůt se bojím, před husama utíkám a kachny jsou mi lhostejné.

Koho jsem ale měla hodně ráda (a nemluvím teď o tom talíři), tak to byli králíci. Jednou mi tatínek chtěl udělat radost a přinesl mi domů angorského králíka. Králičí slečnu a já ji hned dala jméno...Hanička. Ubytovali jsme ji v naši králíkárně mezi ostatní králíky, jenom kotec měla svůj vlastní. Staral se o ni dědeček a já ji jenom rozmazlovala a hrála jsem si s ní. A taky jsem kvůli ní hodně brečela. Angorák se musí stříhat, čehož se ujímal můj děda. Neodborně, obyčejnýma nůžkama a dnes by ho odsoudili za týrání zvířátek. Moje Hanička po dědově zásahu byla maličká a "lehce" zkrvavená. Vzal si ji vždycky do náruče, chytil chuchvalec srsti a střihnul. Velice často se mu stávalo, že ušmiknul i malilinkatý kousíček kůže. Tuhle procedůru dělával v době, kdy jsem byla ve škole a po návratu jsem s Haničkou v náručí utíkala na zahradu, plakala jsem i za ní a ošetřovala ji rány:( Jednoho dne jsme měli k obědu králíka, což bylo v naší domácnosti dost běžné. Ale králíček byl nějaký malý a zároveň se ztratila Hanička....už nikdy jsem králíka nechtěla. Samozřejmě jsem taky v pravidelných intervalech tahala domů kočičky. Našim jsem tvrdila, že jsem cestou ze školy potkala kočku a ona šla prostě se mnou až domů. Pravda byla trošku někde jinde....kočku jsem fakt potkala, ale nešla se mnou sama. Malinko jsem jí pomohla najít cestu k nám domů třeba tím, že jsem si ji nacpala do aktovky. Kočička u nás obvykle velmi ráda zůstávala. Naši se ani nebránili, ale trošku potíž byla s odbytem narozených koťat. A tak jsme si pořídili pejska. Jmenoval se Ťapka a jestli si dobře vzpomínám, taky mě "pronásledoval" cestou ze školy a už u nás zůstal. Ťapka byl fenka a tak jsme kromě koťátek, měli i štěnátka. Jenomže jednou jsem se vrátila ze školy a Ťapka i štěnátka.... byla pryč. Dědeček mi tvrdil, za velké podpory rodičů, že štěňátka utekla a Ťapka je běžela hledat. Až je najde, určitě se zase vrátí. Nikdy se nevrátila a já se už nikdy nezeptala na její osud. Nějak jsem tušila, že pravdu nechci slyšet. Po zkušenostech s Haničkou, kočičkama a Ťapkou, jsem se soustředila na domácí zvířata proti kterým neměli nic ani dospělí z našeho domu a pořídili jsme si tele. Krásné s těma nejhezčíma kukadlama na světě. Jmenovalo se Doris a já jsem telátko pásla na zahradě. Celou zimu jsem trávila ve společnosti Doris a bylo to fajn. Jenomže i Doris vyrostla, což mi nikdo na začátku našeho kamarádství neřekl, a velkou krávu jsme doma mít nechtěli a ani nemohli. Hodně dlouho jsem nechtěla telecí strčit do úst. Poněkud starší jsem pochopila, že pokud chci zvíře, nemůže to být zvíře hospodářské. Blízko naší vesnice je plemenářský statek a tam chovali koně. Když jsem byla opravdu malá, koní jsme se bála. Chodili jsme tam na procházky a koně krmili cukrem. Já ne. Táta mi ukazoval, jak si dát cukr do dlaně a jak ho koníkovi nabídnout. Snažila jsem se, ale v poslední, rozhodující chvíli jsem obvykle ucukla a s křikem: "Ten kůň mě klovne!" jsem obvykle utekla a schovala se za první strom, který jsem potkala. Za dalších pár let jsem zjistila, že kůň neklove a výhled z jeho hřbetu je báječný zážitek....tele už jsem nikdy nepásla, kočičky netahala domů a naši mi pořídili fenku boxerky. Dali jsme ji jméno Tina a užila jsem si s ní báječné roky.