Moje divadelní začátky....a konce

V době, kdy jsem navštěvovala základní školu, se každý rok organizovaly tzv. akademie. Byl to soubor představení žáků školy pro rodiče,babičky a dědečky. Každý ročník si nacvičil nějaké představení nebo hru a s tím jsme pak vystupovali. Byla jsem mezi "vybranými" jedinci každý rok, ale dva ročníky mi obzvlášť uvízly v paměti....

V první třídě si paní učitelka vymyslela, že budeme hrát pohádku O kohoutkovi a slepičce. Dostala jsem hlavní roli slepice. Jak já byla pyšná! Hlavně bylo úžasné, že kohoutka hrál kluk, který se mi děsně líbil:) Paráda! Nacvičovali jsme každý den a větu: "Leží tam v komoře, nožky má nahoře, bojím se bojím, že umře....." jsme odříkávala i ve spaní. Můj idol v roli kohoutka to měl poněkud těžší. Nenamluvil a nenaběhal toho tolik jako já, ale musel chudáček ležet a nožky nahoře moc dloho neudržel. Babička mi na tuhle akci ušila krásnou, apartní bílou čepičku s červeným slepičím hřebínkem nahoře. Fakt mi to slušelo. Dokonalá slepice:) A pak přišel den D. Účinkující měli sraz o hodinu dříve než začali přicházet rodiče. Když jsme dorazili my, první třída, oznámila nám naše paní učitelka, že program je příliš dlouhý a tak naši pohádku vyškrtli. Zrušili. Odpískali. Nevím, jak víc to zdůraznit. Prostě jsme se nekonali. Já - slepice, kohoutek, studánka, stodola..prostě všichni účinkující naší pohádky, jsme odešli s pláčem na hřiště, které bylo hned za naší školou, kde se ona akademie konala. A tam nás, nešťastné, našli rodiče studánky. A pak se to stalo. Neutěšovali nás. Onen tatínek se sebral a došel do hlavního sálu, což byla tělocvična plná rodičů a přivedl na hřiště rodiče všech, kteří měli hrát v naší pohádce. A zatímco v tělocvičně probíhal hlavní program, na hřišti jsme my hráli pohádku pro naše rodiče. Dopadlo to tak, že tělocvična se pomalu vylidnila a většina se přesunula na hřiště...tu pohádku jsme hráli asi třikrát a já byla nejslavnější slepicí naší vesnice:) Nějakých pár let poté se konala další akademie a nesla se v duchu střídání ročních období. No prostě celý program uvádělo 12 měsíčků, kteří seděli na kraji pódia u ohně a každé další vystoupení uvedli jednou nebo dvěma větami. Byla jsem Září. Měla jsem na sobě příšerné kraťasy a tričko a v ruce jsem držela papírového draka. Celé představení trvalo asi tři hodiny a celou tu dobu, jsme museli my měsícové, sedět u imaginárního ohně. Březen omdlel nudou hned v první hodině a my ostatní jsme drželi. Měla jsem výhodu draha...vzala jsem si tužku a celou tu dobu jsem si kreslila na zadní, bílou stranu své trofeje. Nejhůř na tom asi byl Leden, který měl na sobě kožich a celou dobu mu po tváři tekl pot. Když si konečně na okraj pódia stoupl Prosinec, aby se ujal své vlády, věděli jsme, že se blíží naše vysvobození a v euforii škrtl Listopad sirkou (byl to kluk ze sedmé třídy a už nutně potřeboval na vzduch, protože byl známý hlavně tím, že taťkovi doma bere cigarety a tajně kouří za školou) a zapálil naše symbolické ohniště. Akademie se konala v mistním kině a Listopad tímto gestem značně urychlil konec oné akce.